Mateřství.
Je nádherné.
Je zázrak.
Je náročné.
Je sebepozvávací.
Je výzvou.
Není dovolenou.
Jsem máma. Snažím se, abych se cítila v téhle své roli v souladu. S tou ohromnou mateřskou láskou ale připlouvají i nové výzvy, které dokážou vytvořit pořádný mrak nad hlavou. A člověk se začne srovnávat a hodnotit a kritizovat. No, znáš to. Nad takovými temnými dny se mi občas daří roztáhnout deštník a nebo někdy i tančit v dešti.
Následující řádky, které budeš číst, jsou mé starosti a strasti mateřství, ALE NEJEN TO. Nepřišla jsem si stěžovat. (To dělám manželovi na rameni.) Snažím se nacházet řešení, třeba budou fungovat i tobě a třeba taky ne a máš to jinak a to je naprosto v pořádku.
Jo a ty fotky, jsou z našeho rodinného alba…normální, neinstagramové, bez makeupu a bez filtru.
Mít dítě je opravdu zázrak. Růžové ručičky, ty malinkaté nožičky. Jeee, on si zívnul. První úsměv. Koukni, on zvedá hlavičku. Ta všechna poprvé…
Pak přejde ta nádherná vlna euforie a pomaličku na dveře klepe rutina. Vstávat 4x za noc (v tom dobrém případě), přebalit plínku, zapnout bodičko, pochovat, nakojit, uvařit, uklidit. Cvak. Nakojit, přichází táta z práce. Bim. Osm večer. Cvak, jde se spát. Plínka, studené kafe a kojení nanovo.
Najednou přichází okamžiky, kdy se poznávám z nových rovin… Nějak jsem si to všechno přestavovala a snila o tom. A pak přišla realita. Přišlo období, kdy slzy tekly proudem a všechno vypadalo jako noční můra.
A pak se něco stalo. Můj syn si poprvé sám sednul. Seděl, koukal a já byla naprosto v přítomném okamžiku, nadšená, beze slov. To naše drobátko, co bylo ještě před pár měsíci uvnitř mého těla, právě teď poprvé sedí. A najednou mi to došlo. Došlo mi, že tohle je to důležité. Tohle je čistá radost. Tohle je to, proč utřít slzy z tváří. Roste mi tu před očima život! A já si dělala starosti, že nemám čas na sebe, nemám uklizeno, nestíhám, má smysl zmiňovat manželovy ponožky pohozené uprostřed obýváku?!
No, nic. Jsem sice máma, ale to neznamená, že všechno bude dokonalé. Tak, utřít slzy a jde se dál. Mám pocit, že tohle se v mateřství děje snad denně. Každá mince má dvě strany, tak se chci podělit, jak vnímám ty mé zlaťáky mateřství já.
1. Jsem mega unavená
Už několik měsíců jsem se nevyspala v kuse a ještě řadu měsíců to takto bude. Já vím, nic nového v životě matky, říkáte si. Já vím. Jen to tak píšu černé na bílém.
Uvědomuji si, že jsem našemu synkovi 24 hodin k dispozici. Miluju ho a vše, co dělám, dělám, jak nejlépe umím. Ale taky bych si potřebovala odpočinout. Měla jsem pocit, že pořád musím spěchat…rychle se vyčůrat, rychle se osprchovat…co kdyby mě potřeboval. Rychle si vypiju kafe, než se probudí. Rychle si odpočinu, než budu muset uvařit. Haaa, slyšíte ten nesmysl?!
Uf. No tak takhle jsem to vnímala a pak si uvědomila, že:
- Můžu relaxovat i s miminkem. Můžeme si spolu zacvičit jógu. Jasně, není to hluboká zenová praxe, ale je to fakt sranda! Myslela jsem, že si teda konečně dopřeju hodinu a půl pořádné praxe a pořád jsem to odkládala a měla z toho výčitky. Teď prostě roztáhnu jógamatku (a často si vystačím s kobercem) a Štepi si vedle mě hraje. Plazí se pode mnou. A já se těším až budeme dělat všechny ty střechy a psy spolu.
2. Nedokážu relaxovat, když není uklizeno
Mám ráda pořádek. Štěpi třeba usne a já si říkám, že mám pár minut pro sebe. Ale prostě mi to fakt nejde si sednout uprostřed toho bordelu (pardon, ale mámy mi rozumí) a začít meditovat nebo si vypít kafe. Takže to u nás dlouho vypadalo tak, že jenom co Štěpi usnul, vrhla jsem se jako divá saň, běsnila po celém domě a začala vše dávat na své místo. Lítaly plíny, hračky, nádobí a někdy i sprostá slova. Když už byla největší kalamita zažehnána a já teda natěšená na to kafe, tak…no asi je vám to jasné…budulínek se probudil. A pak mi došlo, že:
- Jsem si tímhle prostě musela projít, abych se naučila uklízet se Štěpim a relaxovat, když malý spí.
- Měla jsem pro sebe tedy novou výzvu. Myslela jsem, že nedáme nepořádku šanci. Ale prdlajs. To prostě nejde a tak jsem se smířila s tím, že hold bude doma pár měsíců (ehm let) mumraj. Mamka mi na to řekla: „Bordel v bytě, šťastné dítě.“ Hawk.
- Pořídila jsem si paní na úklid. Byla to pořádná výzva. Dovolit si to. Ustát si to. Ale bylo to nejlepší rozhodnutí v mém dosavadním mateřském životě. Jsem z ní nadšená. Prostě mám pak prostor na to, co je pro mě důležité. Jo a takhle vydrhnou koupelnu jsem nikdy neměla =) A když se rozhlédnu po domečku už se nehroutím z jarního úklidu.
3. Nemám na sebe čas
Už asi nemá smysl špekulovat nad tím proč se toto období nazývá dovolená. Ale to nechme být. Prostě je to fakt změna. Z pozice, kdy jsem si rozmýšlela, jestli si večer pustíme s manželem film, zajdem do kina, zatančit nebo na večeři s přáteli, se teď volba smrskla na uspávání a často odpadnutí do postele už v osm večer s tím naším budulínkem. A to máme zatím jenom jednoho.
Přes den cítím, jak si na sebe vytvářím tlak, když toho chci moc stihnout. Chci si alespoň v klidu uvařit a vypít čaj. Nebo se pomalu najíst. Dobře, tak ještě dlouhá sprcha by byla taky fajn. Jeee, a masáž….ach. Vypadá to na samé JÁ, JÁ, JÁ, co? No, jasně, jak říkám, je to změna.
Jo, naklonovat se, nebo mít několik párů rukou. A nebo s tím nebojovat!
- Tak to teď prostě je a každý okamžik pro sebe si cením. A vím, že se to promění. Teď mě náš Štěpánek potřebuje, ale taky vím, že se není potřeba se rozkrájet. Není potřeba se mu věnovat 100% času na 100%. Stále plně kojím (Štěpi měl 10. měsíců), ale jednou přijde čas, kdy to bude jinak. Tak si vážím toho, co je teď.
- Začala jsem být tedy velmi VELMI efektivní. To, co mi dříve trvalo mnohem víc času, teď zvládnu rychleji, protože se dokážu hluboce ponořit do dané aktivity (jako třeba psaní tohodle článku).
- Neprokrastinuju. Když malý usne (a já si třeba nejdu lehnout s ním) opravdu ten čas využívám a snažím se ho využívat pro sebe (to znamená, že neuklízíííím!!!, teda občas je to fakt potřeba). A to pak přijde čas na kávinku, ach. Ale to neznamená, že si nedovolím lelkovat, ano, spíš prostě netrávím cenné chvíle pro sebe na sociálních sítích.
- Myslela jsem, že teď na pár měsíců, ehm…let musím oželet knížky. Čeká jich na mě pořádná hromádka. Ale objevila jsem báječnou variantu (pro mě fakt objev roku, možná už to znáte a jen nad tím mávnete rukou), tak tedy tradááá…audio! Audioknížky (aktuálně Na volné noze), podcasty (aktuálně Deep Talks nebo V Oblacích od Terezy Salte) nebo DVTV (tož, ať jsem taky trochu v obraze) a samozřejmě Duše K. Poslouchám u vaření, uklízení a hlavně na našich dlouhých procházkách. Ale to víte, že si taky ráda užiju i ticho. Prostě, jak je nálada.
Ps: už nežehlím, to bylo šestinedělí.
4. Deptá mě, když za celý den NIC nestihnu
Některé dny (ehm vlastně upřímně týdny) to fakt vypadá tak, že snad ani nezvládnu udělat oběd. Prostě vstanem, najednou je 11 nebo 12, v ledničce nic moc a nálada asi tak jako v našem mražáku, hluboko pod bodem mrazu. Rutina vkrádající se do těch malých dnů mi dává zabrat. Na konci dne mám fakt na krajíčku a v každém koutu domku něco na uklizení/roztřízení/zpravení/… A pak jsem začala dělat dvě malé a jednu velkou věc, které mi v té zdánlivé šedi změnily pohled na situaci:
- Každý večer před usnutím povídám Štěpimu, co všechno jsme ten den zažili. A když si dopřávám tuhle sebereflexi, zjišťuju, že se toho za celý den uděje opravdu hodně. Oceňuji jeho i sebe a zmiňuju třeba i to, co bych příště udělala jinak.
- Začala jsem plést. Nejsem v tom nijak extra zdatná, ale řádky hladce obratce přibývají a já vidím, jak mi něco (kromě mého milovaného syna) roste pod rukama. Není to jen 3x denně umyté nádobí, ale je to očko po očku, u kterého si můžu přemítat a relaxovat.
- Najela jsem na vlnu minimalismu. Dělám si doma pořádně pořádek. Aby věci měly fakt své místo a vše bylo funkční a mému srdci milé. Ještě nějakou dobu to bude trvat, ale má pořádku milovná Kouzelnice si libuje. A já s ní, páč, kdo to má všechno furt uklízet.
5. Vím, přeci nejlépe, co je pro mé dítě nejlepší
Kritizuju, kritizuješ, kritizujeme. Začala jsem být neskutečný hnidopich, tedy hnidopiška, haha. No, manžel by mohl vykládat. Ano, bylo to především na jeho hlavu. Přebaluješ moc pomalu, přebaluješ blbě, nepřebaluješ. Voda je moc studená, moc teplá, je jí málo, je jí moc. Mluvíš na něj ironicky, tohle neříkej, mluv na něj!! No možná to znáš taky. Prostě jako máma jsem naladěná na své dítě a trávím s ním celý den a vnímám jeho potřeby intenzivněji. A pak došlo na jednu rozsvícenou žárovku v mé hlavince:
- Každý má své hodnoty a svou pravdu. S tátou sice máme jiný názor, ale nic není černé nebo bílé. Pojďme to prozkoumat, pobavit se o tom a vybrat si, co je to naše. A jak jsem na to přišla? Přes zoo…
Zrovna jsem ukazovala Štěpánkovi medvěda a říkala mu, že toho v přírodě asi nepotkáme a vlastně bych ho ani potkat nechtěla, že ho třeba můžeme vidět jenom v zoo, ale tam jsou zvířátka v klecích. Načež Zdeny, že neví proč je zoo chápána jako špatná. Ve mně se vzedmula bouřlivá vlna emocí, ale otočila jsem stránku na nějaké roztomilé koťátko a v duchu nad tím dál přemýšlela.
Já zoo nemám ráda, ale když se nad tím zamyslím, někdy tam jsou zvířata, která by jinak v přírodě zahynula, protože třeba byla zraněná nebo jsou ohrožený druh. Já bych raději děti vzala na nějakou farmu, kde mají zvířata víc svobody. Ale Zdeny má vlastně také svou pravdu. A je na nás, jak to tomu malému človíčkovi podáme. Jestli se kvůli tomu zhádáme do krve (ať už je to zoo, přebalování, vegetariánství a nebo jakákoliv životní hodnota). Lidi prostě mají různé názory a je důležité, abychom byli zdravě kritičtí a uvědomili si, jak to CÍTÍME my. A tohle si přeji naučit i svého syna.
- Když teď mám nějakou „reklamaci“ na mého milého manžela, snažím se, aby to byla konstruktivní kritika. Tedy neříkám, co je všechno špatně, ale dávám i návrh na řešení, jak bych to potřebovala. (Což ještě neznamená, že on s tím takto musí souhlasit.)
- PS: Ale když věta začíná slovy: „Kluci v práci říkali…“ tak na to teprve hledám recept…poradíte? =)
6. Partnerství dostává čočku
Co čas pro sebe, ale co teprve na manžela?! Cítím, že teď jsem hlavně máma, pak dlouho, dlouho nic a pak se mrknu na svůj prsteníček levé ruky s tím krásným prstýnkem a vzpomenu si na náš svatební den. V oku se zaleskne slza. Kouknu na toho muže, se kterým si přeji strávit svůj život, pak kouknu na hodiny a řeknu: „Promiň, lásko, dneska toho bylo hodně, podíváme se na seriál?“ Souhlasí, protože koukáme na Vikingy =)
Vím, že bychom o sebe mohli pečovat více, ale schází energie i čas. A já uvnitř cítím, že se ozývá malý vykřičník. Ano, s únavou to teď lepší asi nebude…bla, bla, bla…prostě je potřeba se hýčkat a taky si nic nevyčítat, když byl prostě náročný den (ehm…tedy dny…pardon…týdny)
- Dosycujeme naše potřeby. Třeba Zdeny potřeboval prostor pro sebe a tak zůstal na prodloužený víkend doma a já potřebovala společnost, tak jsem si v ten stejný čas užila se Štěpánkem Brno.
- Vypadnem pryč. Víkendy na domečku jsou dost pracovní a tak se potřebujeme naučit si je dělat relaxační a pro mě to znamená někam si jednou za měsíc vyjet…kde nemusím vařit a kde Zdeny nemusí vytahovat bednu s nářadím. Tak se těším k babičkám nebo na výlety do přírody.
7. (Ne)jsem eco máma
Když jsem se připravovala na mateřství, přála jsem si, abych byla šetrná k přírodě. Fakt mě štvalo, že plínka se v přírodě rozkládá 250 let i více. A tak jsem si to všechno nastudovala a byla připravená to dělat rozhodně jinak!
A když jsme si přinesli ten malý uzlíček z porodnice, najednou mé pilně nastudované znalosti o látkových plenách, novorozeneckém skladu a eko přípravcích byly k prdu (doslova). Prostě jsem byla vůbec ráda, že zvládnu přebalit jednorázovou plenku. A děsilo mě, kolik jich je potřeba, když byly tak drahé a jsou rozložitelné. Hlavu jsem měla jak balón a na účet za drogerii bych se raději nedívala. Ale pak se to zlomilo, jen to chtělo čas, až si všechno sedlo a já zjistila, že:
- Chce to zdravý selský rozum a vypnout internet. Prostě jsem si našla svůj systém, který mě i Štěpimu vyhovuje. Tak jsme třeba látkovky používali na doma a jednorázovky (zlatá střední cesta pro nás z DM Babylove Nature) používáme na noc a na výlety. Ušila jsem si nepromokavou přebalovací podložku namísto těch jednorázových. A vlhčené kapesníčky, které jsme dostali, používám na utírání prachu a na dětskou prdýlku preferuji vodu a perlan (takovou buničinu, která se dá i vyprat).
- Snažím se vést naši domácnost v eko, zero-waste stylu. Třídíme a nekupujem zbytečné obaly, ale když se nějaký sáček doma objeví, vlasy si netrhám a prostě vím, že to chce čas.
8. Být či nebýt online
Na začátku jsem psala o tom důležitém momentu, kdy se Štěpánek poprvé posadil. A víš, co? Ani mě nenapadlo vzít si foťák nebo mobil. Prostě jsem tam byla. V přítomném okamžiku. S ním. Šťastná. A neměla jsem hned potřebu to sdílet se světem. Chtěla jsem si užít tuhle malou velkou událost offline.
Je tak jednoduché se srovnávat, kouknout na fotku a myslet si, že tahle máma je víc eco, montessori, štíhlejší, vědomější, v klidu… Ale ne, tak to není, ta fotka je jeden střípek a kdo ví, jaký příběh se za ní schovává.
Ano, tohle naše babičky ani mámy neřešily. A my se s tím dneska musíme vyrovnat a najít si svoji cestu ve světě, který je dneska možná víc online než offline. Ano, přiznávám, Štěpi se už párkrát fakt zbytečně bouchnul, protože v mé ruce byl mobil. A proto jsem se rozhodla, že:
- Zrušila jsem si upozornění na mobilu. Ach, taková úleva. Prostě mi nic nepípá, kdo si kde dal jakou snídani ani nevím o těch miliónech zajímavých akcí, až do té doby, kdy chci.
- Snažím se kontrolovat si mail, FB a Instagram jednou denně a pečlivě si vybírám, koho nechám vplout do mého online světa.
- Přeji si být víc offline. Ale teď jsem ráda za to, že můžu sdílet se světem své myšlenky, i když jsem v domečku u lesa.
Tak si říkám, že ty stíny jsou vlastně nakonec velmi užitečné. A HLAVNĚ! Hlavně mám pocit, že když mám já dosycené své potřeby, tak ty všechny stíny jsou příjemné malé mráčky na obloze, které dávají vlahý stín v teplém dni. Prostě to tak opravdu vnímám, že když jsem zdravá, pořádně vyspaná, najezená a uvolněná, tak jdou věci o 100% snadněji. A co ty? Jak to máš?
Jde o to, jak se na tu stejnou věc podívám a zvolím si vědomě přístup:
- Jsem mega unavená. vs. Vstávat v noci je náročné, ale nebude to trvat věčně.
- Nedokážu relaxovat, když není uklizeno. vs. Pořídit si paní na úklid je báječné rozhodnutí.
- Nemám na sebe čas. vs. Jsem máma! A díky za to, že jí mohu být!
- Deptá mě, když za celý den nic nestihnu. vs. Tvořím teplo domova a to vyžaduje trpělivost.
- Vím přeci nejlépe, co je pro mé dítě nejlepší. vs. Jsme máma a táta. Oba jsme milující.
- Partnerství dostává čočku. vs. Naše dostává cennou životní zkušenost.
- (Ne)jsem eco máma. vs. Dělám vše nejlépe, jak to umím, ale ne lépe.
- Být či nebýt online. vs. Já rozhoduji, kdy budu online, ne mé aplikace.
