Řekli jsme si ANO. Ano společným radostem i starostem. Ano cestě životem, kterou si přejeme, ale nemůžeme naplánovat. Rozhodli jsme se jít spolu, i když nevíme, co nás čeká a kam nás to zavede. Řekli jsme ano těm malým všedním dnů i dnům, kdy se plní naše nejhlubší sny…a právě naše svatba takovýmto dnem byla…jednoho krásné červnového dne v roce 2017.
Můj milovaný Zdeněk mě požádal o ruku na mém nejoblíbenějším místě v severní Indii. Bylo to romantické vyznání nás obou. Věděli jsme i cítili, že chceme být spolu a že svatba bude nádherným krokem na naší společné cestě. A tak se vyslovil. Byl to ten nejkrásnější okamžik mého života a to jsem ještě nevěděla, co všechno mě čeká.
Indie, Ladakh, Shanti stupa, srpen 2016
Začali jsme si představovat, jak by náš den D mohl vypadat. Bavili jsme se hodiny, každý z nás měl různé představy, přání i vzory ze svých rodin. Postupně se krystalizoval obrázek, jak by to mohlo vypadat. Ale museli jsme si zodpovědět mnoho otázek.
- Proč se vlastně chceme brát?
- Jaký pocit, chceme z našeho velkého dne mít?
- Chceme svatbu malinkou a komorní nebo chceme pozvat i širší rodinu a kamarády?
- Kolik za to všechno zaplatíme?
- Jak to měli naši rodiče a co z toho si chceme převzít a co ne?
Těch otázek bylo mnoho a popravdě, většina z nich přišla z mojí hlavy. Zdeny se prostě už rozhodl, a jak a kdy se vše uskuteční, už pro něj nebylo žádné dilema. Já jsem patřila mezi ty nevěsty, kterým to prostě není jedno a které si přejí užít si tento den podle svých představ. Říkala jsem si, že je to jednou za život (doufám a pořád v to pevně věřím). Postupně jsem usoudila, že bude fajn si určit pár priorit, které jsou pro mě opravdu důležité a se zbytkem si nedělat těžkou hlavu. Samozřejmě nejdůležitější byl manžel a toho jsem si vybrala opravdu nejlépe, jak jsem jenom mohla.
Jsem šťastná, že jsem si mohla vybrat (tedy i toho manžela) a taky vše na náš velký den. Musím podotknout, že miluju organizování a zařizování a tak jsem si celé více než půlroční přípravy užívala, i když občas skrz slzy, díky různým lekcím, které jsem se měla po cestě naučit.
Čí je to svatba?
Každý má jaksi svůj názor na to, jak má svatba vypadat. Většina má dokonce názor na to, jak má vypadat i ta vaše svatba. A tak jsme se nevyhnuly různým doporučením a možná dobře míněným, byť nevyžádaným radám. Často takové začínaly „mělo by se“. Některé z názorů jsme si vzali k srdci a některé jsme nechaly na sebe působit, a když s námi nerezonovaly, pustili jsme je dál. Prostě jsme se pak občas potřebovali ujistit, že je to náš den.
Potřeba zavděčit se všem
Věděli jsme, že to nepůjde, a přesto tam ten červíček byl. Ten pocit, že nechci být sobecká, a že si přeji, aby se naši milovaní cítili skvěle. Pro každého však tento pocit znamená přeci něco jiného, a tak mě to zase vracelo k uvědomění, že je to náš den, že je důležité, že my budeme v pohodě a bez stresu. Vyplatilo se.
Jak ten náš den vypadal?
Nádherně. Neskutečně jsme si to užili od rána až do rána. Spolu i s blízkými. V přírodě a v souladu.
Zvolili jsme louku. To byl můj obrovský sen. Předpověď počasí pár dní předem o 7mm červnovém slejváku tedy lehce rozptylovala mou mysl, ale naštěstí přišla až druhý den, dvě hodiny po tom, co jsme vše sbalili.
Snažili jsme se udělat, co nejméně „mělo by se“. Spousta věcí okolo svatby je zvykem. Zvykem, který známe od našich rodičů, starších sourozenců a kamarádů, kteří už „to“ mají za sebou. Já jsem jen cítila potřebu si v sobě ověřit, zda-li je tohle pro mě pořád platné a funkční. Možná si říkáte, že jsem nad tím vším moc přemýšlela. Inspirovala mě však jedna věta od úžasné svatební koordinátorky Žanety Slámové:
Naše první setkání. Tohle byl pro mě neskutečně důležitý okamžik. Tohle byla jedna z mých priorit. Potkat se se Zdenym po jeho příjezdu, jen my dva, mít chvilku pro sebe, vnímat se, naladit se. A bylo to ještě krásnější, než bych si mohla přát. Stáli jsme tam před sebou, šťastní, nádherní, se slzami v očích. Rozhodnutí. V lásce. Spolu. Byl to ten nejkrásnější začátek našeho dne.
Rozdala jsem úkoly
Mlýn, ve kterém se naše svatba odehrávala, jsme si měli přichystat sami. Oslovila jsem deset mých milých kamarádek, které nám s tím vším pomohly. Každá dopředu věděla, jakou mám představu a co bude její úkol. Zlatý a nebezpečný Pinterest, kde je tolik nápadů. Holky to zvládly skvěle. Patří jim velké díky.
K oltáři jsem šla bosky. Byl nádherný červnový den a já jsem toužila po tom, být napojená na přírodu a cítit sílu pod nohama. Stačil jeden pohled na toho štramáka u oltáře a úsměv na rtech mi zůstal až do večera. A příjemnou energii jsem cítila taky od našich milých, kteří přišli náš den prožít s námi.
Piknik. Sluneční paprsky. Radost. Oslava lásky. A žádný stres. Celý náš den probíhal jako po másle a to především díky dvěma úžasným ženám, které jsem poprosila o koordinaci všech našich 80 hostů. Moje úžasná ségra Silvie i precizní kamarádka Hanička byly skvělý tým, který znal všechna naše přání a udělaly vše proto, abychom se my i hosté cítili dobře.
Uvolnit se a neřešit
Díky tomu, že jsem se mohla na holky spolehnout, tak jsem ten den nic neřešila, nebylo třeba a mohla jsem se úžasně uvolnit, stejně jako pan novomanžel. A tak jsme si mohli užít společné focení, první tanec i večerní hry a zábavu.
Vděčnost rodičům
Patří jim velký dík, za to že byli otevření všem našim „novotám“. Za to, že nás podpořili a pomohli nám, i když možná jejich představa byla jiná. Díky za to, že respektovali to naše rozhodnutí.
Udělala bych něco jinak?
Škoda, že to nejde, ale já bych si celý ten den ráda zopakovala. I s těmi přípravami, ve kterých bych se klidně ještě víc uvolnila a nedělala si tolik starostí.
Co jsem se díky naší svatbě naučila?
- Svatba je něco posvátného. Je to přerod v cyklu ženy i muže a já jsem vděčná, že jsem se na ni mohla vědomě připravit také díky nádherné rozlučky se svobodou.
- Pokud něco cítím z hloubi své duše, že je to pro mě důležité, vím, že to mám udělat, protože se to vyplatí. A to i v případě, že s tím ostatní nesouhlasí. (Například zvyk, že se nevěsta ukáže všem hostům před obřadem. Já si vybrala překvapit je, až příchodem k oltáři).
- Není možné zavděčit se všem. Každý má jinou představu o tom, co je dobré/vhodné/mělo by se. Snaha vyhovět všem mě neskutečně stresovala a tak jsem tu „hodnou holku“ musela opět ukonejšit a převzala jsem zodpovědnost za svá rozhodnutí.
- Zvolit si priority a zbytek neřešit. Postupně se opravdu vykrystalizovalo několik přání, která pro mě nebo pro Zdenyho byla důležitá a zbytek jsme nechali plynout. Některé věci hold ovlivnit nejdou (nebo jen s velkým úsilím). (Například náš dort na závěr nebyl až tak „nahý“ jak bych si představovala, protože teploty vystoupaly vysoko, tak nám ho paní cukrářka trošku víc přioblékla.) Moje nejmilejší sestřička zavedla heslo „žaves“ tedy „žádné velké sr**í“ a to jsme uplatňovaly v těch náročnějších chvílích příprav, kdy prostě víte, že je lepší to nechat být než se stresovat.
- Nejsem zodpovědná za emoce ostatních. Ať jsem chtěla nebo ne, viděla jsem a vnímala různé pohledy a reakce. Celý den byl naplněný emocemi. Každý si s naším velkým dnem prožíval ten svůj příběh. A já jsem jen věděla, že to je jejich příběh.
- Jsem vděčná za hojnost a možnost volby. Jsem neskutečně ráda za to, že jsem si mohla vybrat (svého úžasného muže jsem už zmiňovala) a taky vše ohledně naší svatby, jsem vděčná za to, že dnes máme možnost volby. Ano pojí se s tím schopnost naučit se vybírat a rozhodovat. A já cítím vděčnost za tu svobodu.
Má milá kamarádka Pavlínka mi po svatbě řekla nádhernou věc:
A já mám opravdu pocit, že to byl tak nabíjející zážitek, že nás to neskutečně posílilo a dodalo spoustu energie do začátku naší společné cesty. A taky věřím tomu, že těch tatranek do batohu si můžeme dát víc. Díky pozornosti, kterou si dopřáváme každý den, díky malým překvapením, díky společnému rande nebo výletu na naše oblíbená místa. Další takovou tatrankou pro nás byla naše svatební cesta na Bali.
A tak nastávajícím nevěstám a ženichům přeji vědomé přípravy bez starostí, a ať je váš den nádherný a VÁŠ! Ať se také spojí ty vaše cesty a vaše kroky, ať vedou k radosti.
