Své těhotenství si velmi užívám. Je to pro mě opravdu procházka růžovým sadem. Asi hraje roli víc věcí dohromady, které mi tuto krásnou proměnu usnadňují. Mezi ně považuju vědomé početí našeho miminka, jógu a práci s dechem. Je pro mě důležité to, že naslouchám svému tělu a že mám úžasnou podporu v partnerovi. Takže se mé těhotenství dokonce obešlo bez nevolností, když tedy nepočítám deset dní v prvním trimestru, kdy jsem byla opravdu ráda, že ležím a můžu odpočívat. První takovou výzvou na cestě byl skřípnutý sedací nerv v 5. měsíci těhotenství.
Sdílím s tebou svou cestu k hlubšímu pochopení svého těla a jeho moudrosti, která mě nakonec od diagnózy „vyřeší se to porodem“ vedla k uzdravení.
Skřípnutí sedacího nervu se nestalo ze dne na den, ani zapříčiněním nějakého neopatrného pohybu. Cítila jsem, jak se pánev začíná měnit a rozvolňovat, aby jednoho dne miminko mohlo vyplout ven. Bodavá bolest vedle křížové kosti se ale začala prohlubovat a intenzita sílila, až pro mě bylo náročné otočit se na posteli, zvednout se z ní. Nebo pak přišel nějaký předklon nebo rotace v kyčli a do zadku mi vystřelila ostrá bolest, která se mě držela 14 dní.
Jak jsem zjistila, v těhotenství nejspíš celkem běžná věc. Těhulky okolo, mě uklidňovaly, že to za 1-3 měsíce přejde. Což mi teda připadalo jako příliš dlouhá doba. Začala jsem zkoumat, co mým zádům dělá dobře, jestli pohyb nebo klid, jestli teplý nebo chladivý obklad.
Začala jsem naslouchat svému tělu pozorněji. „Co se děje?“ „Co potřebuješ?“ „Moje milá pánev, je to úžasné, jak se měníš, co pro tebe mohu udělat?“
U fyzioterapeutky jsem si nechala záda zatejpovat, zkusila jsem reflexní terapii a zůstala jsem otevřená tomu, co přicházelo. A právě má kamarádka na reflexce mi říkala: „Hele, ono si to v té pánvi musí všechno sednout.“ A já jsem najednou viděla další souvislost. No, jasně tahle celá změna si musí teď sednout i hluboko uvnitř mě. Potřebuji přijmout celý ten proces změny, kdy se z jogínky stane maminka. Potřebuji se naladit na změnu, kdy z pracovního procesu vpluju do mateřského naladění. A to se prostě nestane ze dne na den, alespoň ne u mě.
Bolesti neustupovaly a tak jsem se objednala na rehabilitace. A natrefila jsem přesně na takovou rehabilitační sestru, jakou jsem měla potkat. Po vyšetření mi ukázala dva cviky, jak mám posilovat šikmé břišní svaly a pánevní dno, a že se uvidíme za 3 týdny! To jsem nechápala. Já jsem doufala, že budu docházet (belhat se) na rehabilitaci pravidelně, abych se ujistila o vhodných postupech, které si doma můžu cvičit. Ne, dozvěděla jsem se, že můj stav se může spíš zhoršovat, ale jedno je jisté, vše se vyřeší porodem. Z ordinace jsem si odnášela doporučení na pás, který stahuje pánev zpátky do výchozí pozice.
Bylo to pro mě důležité setkání. Odcházela jsem totiž s úsměvem na rtech. Uvnitř jsem věděla, že mohu svému tělu plně důvěřovat. A že i když respektuji názor odborníka, tuto diagnózu jsem prostě nepřijala. Věřila jsem svému tělu a dramatické prognóze jsem neuvěřila.
Vzápětí jsme s manželem odjeli na pobyt ve tmě. A tam jsem dostala možnost se ještě víc ponořit do sebe, uvolnit se a zastavit se. Během první noci intenzivní bolest hodně polevila. A druhý den ve tmě jsem cítila, jak se vše v mé pánvi harmonizuje a ladí. Po 14 dnech intenzivní bolesti jsem měla chuť tančit.
Po celou dobu jsem používala tyto techniky (i ve tmě):
- Naslouchala jsem svému tělu. Komunikovala jsem s ním. Ptala jsem se, co se děje, co se skrývá za tou bolestí.
- Používala jsem vizualizaci ležaté osmičky, která byla doplněná o hojivou sílu barev. Představovala jsem si, jak tento léčivý symbol proudí v mé pánvi a hojí vše, co je potřeba. Tuhle techniku najdete v ebooku zdarma.
- Jemně jsem se protahovala. S pomocí overballu. V pozici kočky, nebo v pozici dítěte. Pohyb se zjemnil a pozornost se přesunula do pánve. Tělo si žádalo jemně s pánví kroužit.
- Pracovala jsem se svou myslí. Snažila jsem se procítit tu změnu, která se děje v mém životě a pojmenovat si z čeho mám strach, na co se těším. Dovolila jsem si taky připustit možnost, že už třeba do porodu nebudu moct lektorovat jógu. A uvědomila jsem si, že se kvůli tomu svět nepřestane točit. A že pokud si mé tělo žádá, tak důrazné zastavení, vyslyším ho.
- Pořádně jsem spala a dovolila jsem si vypnout.
- Věřím, že v procesu léčby pomohl také hormon melatonin, který se ve tmě uvolňuje a má schopnost léčit.
- Velmi mě taky podpořil a inspiroval rozhovor Jardy Duška s Honzou Vojáčkem o funkční medicíně.
Ze tmy jsem tedy odcházela bez tejpů a bez bolesti. Vděčná za schopnosti svého těla. A věděla jsem, že tady to ještě nekončí. Cítila jsem, že se nemohu vrátit do stejného pracovního naladění.
Potřebovala jsem změnit nastavení, které mě k těm bolestem přivedlo.
- Zvolnila jsem si svůj pracovní režim.
- Nepřestala jsem používat jemné uvolňující cviky pro má záda, které mi dělaly dobře.
- Dál jsem naslouchala svému tělu a děkovala mu za to, jak je šikovné a s radostí přijímám změny svého těla.
- Dopřávala jsem si každý den čas pro sebe. Na relaxaci, na uvolnění, na komunikaci s miminkem.
- Byla jsem vděčná za tuto zkušenost.
- Papír na stahovací pás od rehabilitační sestry jsem vyhodila.
Vůbec bych si nedovolila tvrdit, že tohle je nějaký zaručený recept na uzdravení. Ne, tu sílu vidím v individuální cestě, ve schopnosti nacítit se na své vnitřní potřeby a vyslyšet je. Jít dovnitř a důvěřovat svému tělu.
A co ty, také máš podobnou zkušenost s uzdravením se?
