Tma. Čtyři dny. Sama.
Když jsem o této své zkušenosti začala povídat, dostala jsem celou řadu otázek, a tak se ráda o svůj zážitek podělím. Jen chci upozornit, že celý proces pobytu ve tmě je velmi individuální a také silně ovlivněný tím, čím si člověk prošel a co zažil. Toto je tedy opravdu můj subjektivní pohled, přesto věřím, že mé AHA momenty mohou být jistým uvědoměním i pro tebe.
Pár věcí k vyjasnění hned pro začátek:
- ANO, je tam úplná tma. Chatka neboli svatyně neměla žádná okna.
- ANO, je tam toaleta, umyvadlo i sprcha.
- NE, při sprchování ani pobytu na toaletě není světlo.
- ANO, jídla je dost. Nosí ho „průvodci“ jedenkrát denně v čase mezi 11 – 16 hodinou.
- NE, ani při jídle není rozsvíceno.
- ANO, kdykoliv si můžeš rozsvítit a kdykoliv můžeš z chatky vyjít ven.
- ANO, manžel byl se mnou, ale ve své samostatné chatce.
- A ANO, tohle celé je dobrovolné.
Proč jsem šla do tmy v těhotenství?
K pobytu ve tmě mě inspiroval můj muž. Byl to jeho nápad a já jsem ho ráda následovala. Říkala jsem si totiž: „No jo, ty po týdnu přijedeš a já nebudu vědět, o čem mi budeš vyprávět.“ Chtěla jsem si udělat čas na sebe a zkušenost ve tmě mě lákala. Toužila jsem taky po klidu, který věnuju sobě a miminku. Do tmy jsme se vydala v 5. měsíci těhotenství. Navíc jsem se mi 14 dní před pobytem skřípnul vlivem těhotenství sedací nerv, tak jsem se těšila, že bude příležitost se hluboce ponořit také do potřeb mého těla.
Jak můj pobyt ve tmě probíhal?
Po příjezdu a úvodních instrukcích od našeho průvodce jsme se i s manželem rozloučili a zavřeli za sebou dveře do našich svatyní. Před tím než jsem si zhasla, jsem si rozložila pár osobních věcí, nastavila topení a omrkla mé útočiště na následující 4 dny. Zhasla jsem a musím říct, že tma mě překvapila. Totiž, opravdu by se dala krájet. Nikdy jsem takovou tmu neviděla. Tak jsem si sedla na postel a přemýšlela, co budu dělat.
Aha, já nic nemusím. Nemusím hodinu cvičit, hodinu meditovat a hodinu si zpívat mantry. Pocítila jsem volnost, kterou jsem v tu chvíli sama sobě dovolila prožít. A vlastně mi přišlo, že tak to přeci můžu mít i venku. Ani v životě nic nemusím. To, co dělám, jsou má rozhodnutí, protože CHCI, ale ne protože musím (což samozřejmě nese své důsledky). Ne, nestala se ze mě pak rebelka, nebojkotuju pravidla, ale jde mi spíš o takové vnitřní nastavení. Takže, když se teď o něčem rozhoduju, jen na sobě pozoruju, zda-li je za tím hlas MŮŽU nebo MUSÍM. (Což ještě neznamená, že vždycky na 100% udělám vše, co CHCI a CÍTÍM, ale snažím se o to.)
Mám pocit, že prvních 24 hodin jsem teda hlavně prospala. Zachumlala jsem se do peřiny a cítila jsem, jak hojivou sílu spánek a tma má. Probudila jsem se a bylo mi jedno, kolik je hodin. Měla jsem chuť se protáhnout…ale co to? Předešlou noc jsem si odlepila tejpy z bolavých kříží. Bolest mi předtím na 14 dní ani nedovolovala volně chodit, natož praktikovat jógu… Druhý den ráno ve tmě jsem cítila obrovskou úlevu. Najednou jsem se mohla vcelku bezbolestně zvednout z postele (což v předchozích 14 dnech bylo doprovázenou grimasou, která možná tak akorát obsahovala nějaký prvek z obličejové jógy – prostě pořádný škleb). Cítila jsem obrovskou vděčnost.
Pokračovala jsem v jemném cvičení, které jsem praktikovala pro protažení křížové oblasti zad. Tělo mi už dovolilo i sedět v meditačním sedu, ladila jsem se dovnitř, zpívala jsem si mantry, lehla jsem si a usnula jsem. Hodně jsem spala. Průvodci přinesli jídlo, s chutí jsem si ho vychutnávala a prozkoumávala, jakou vegetariánskou dobrotu nám připravili. Taky jsem hodně pila. Nechyběla odpolední siesta. Nebo večerní?
Probudila jsem se a měla jsem chuť se znovu jemně protáhnout, naladili jsme se na sebe s miminkem. Povídala jsem si s ním a zpívala mu ukolébavky, modlila jsem se, vizualizovala jsem si porod. Nebo jsem jenom byla. Se svými myšlenkami, nechala jsem je volně plynout. Nebo jsem se naladila na dech a i ten jsem nechala volně plynout. Jenom jsem byla. Sama se sebou. Spokojená. Zastavila jsem se a to moje tělo potřebovalo.
Ve tmě jsem strávila tři noci a 4 dny. Příště bych si dopřála ten doporučovaný týden (který absolvoval můj manžel). Měla jsem pocit, že se mi ven ještě nechce, že by se moje mysl mohla ještě víc ztišit a tak si tuhle příležitost nechám na příště.
Jaký byl návrat do reality?
Návrat do reality pro mě byl příjemný, zrak si za chvilku zvykl na světlo i spoustu podnětů, které s tímto smyslem přicházejí. Uvědomila jsem si jenom, že si můžu vybrat, kam zaměřím svou pozornost. Jestli se nechám rozptylovat mořem informací a slov, nebo zůstanu ponořená uvnitř, když ucítím tuto potřebu. Cítila jsem, že spousta vjemů, které přichází z venku, jsou pro mě zbytečné.
Zajímá tě, jak to vypadalo uvnitř?
A jestli jsem měla strach?
Ze tmy? Ne. Prostor byl ve tmě přesně takový jako za světla. A když jsem si nebyla jistá, prostě jsem znovu osahala rohy místnosti, nebo upevnila sprchu (která se zněla jako kousající krysa) a zase si užívala cenný čas klidu.
A jestli se vynořili nějací bubáci? Ne. Já jsem si to šla do tmy užít. Věděla jsem, že si tam nejdu řešit žádná traumata, a proto jsem si dovolila do toho jít i s miminkem uvnitř. A slíbila jsem si, že kdyby se něco nepříjemného vynořilo, kdyby mi tam nebylo dobře, tak se do ničeho nebudu nutit a prostě vyjdu ven. Mně ale se sebou samotnou bylo moc dobře. Byla to pro mě další cenná zkušenost, kterou mi nikdo nevezme.
A kdyby tě zajímalo, jak se to vyvinulo s léčbou sedacího nervu, můžeš se začíst tady.