Lup. A je to tady. Hurá! Praskla mi voda! Mám obrovskou radost, protože mám 7 dní po oficiálním termínu a v porodnici už si nás chtěli zítra pozvat, že se domluvíme na vyvolání porodu. To přeci ne! Do konce 42. týdne máme ještě týden čas. Po tak krásném těhotenství! Přeci miminko ví, kdy se má narodit, prostě potřebuje svůj čas a já mu důvěřuju, ale ten tlak z venku je dost nepříjemný. Tak zkoušíme můj oblíbený kořeněný masala čaj, skleničku červeného vína a dlouhé procházky. V ten večer si s manželem zapalujeme svíčky a tulíme se k sobě.
Má radost z prasknuté vody trvá asi tak dvě minuty. Je totiž zakalená. Hned píšu naší porodní asistentce. A její zpráva, tedy hlavně zpráva od miminka, je jasná. Vybralo si svou cestu. „Jeďte ihned do nemocnice.“ Porod doma se tedy nekoná. Mrknu na oltářek, na zapálené svíčky, pohladím si bříško a s vlhkýma očima začínám dobalovat (již pro jistotu) zabalenou tašku. Jsem šťastná, žádné vyvolávání nebude a možná cítím i trochu úlevy. Prostě ten drobeček uvnitř přesně věděl, jaké jsou moje obavy z toho ustát si porod doma. Možná mi dal ten týden navíc, abych se ujistila a teď rozhodl sám. Kdo ví.
O půlnoci přijíždíme do porodnice a já mám, k mému překvapení, báječnou náladu. No jasně, za chvíli už bude naše miminko u nás. Jdeme na to! Bude to báječné. Při vstupním vyšetření mě vítá mladý pan doktor se slovy: „Jak se máte?“ „Výborně.“ odpovídám. Načež on: „Ale situace není výborná.“ Můj úsměv na rtech lehce zamrzá. Dostávám nemocniční košili. Jsem otevřená na 1 cm. Ptám se, co to znamená, že je voda zakalená? Miminko se dovnitř vykakalo a možnost infekce je zvýšená. Takže!! Pokud do rána neporodím, „trošku tomu pomůžeme“. Do prdele! Tak jsem se tomu tlaku stejně nevyhnula. Procházím rutinním procesem a není to tak hrozné, jak jsem myslela. Raději bych ty nesmyslné otázky zodpověděla už dříve, ale musí to být teď mezi kontrakcemi, které přicházejí jako jemné vlny. Dá se to zvládnout, tak s tím nebojuju. Ale rituál zrození mi to nepřipomíná ani náhodou.
Jsem šťastná, že je Zdeny tady. Dostáváme pokoj, kde se snažíme zabydlet. Tlumíme světlo, pouštíme mantry a vybalujeme olejíčky. Místní mladá porodní asistentka se mi představuje a já jí ukazuju náš porodní plán. Oceňuju, že při kontrakci naše konverzace dostane pauzu. Nadstandartní pokoj s vanou není volný, škoda. Využívám doporučení dát si teplou sprchu, kde je i skákací balón. Užívám si příval vody na břicho i bedra. Netuším, jak dlouho tu jsem, ale vím, že dneska šetřit vodou nemusím.
Vlny, které přichází, plynule sílí, nořím se do sebe. Zdeny je se mnou, pro každou moji prosbu. Vnímám mantry a svůj dech. Vnímám Zdenyho, ale pomalu se začínám ztrácet v čase. Porodní asistentka občas přijde a kontroluje, jestli je vše v pořádku. Jsem ráda, že můžu při poslechu ozev být v pozici, která mi vyhovuje. Jsem na čtyřech. Už to začíná být intenzivnější. Znovu jdu do sprchy a začínám se čistit. Horem, spodem. Vyháním manžela z koupelny a chci být sama. Dveře jsou jen pootevřené, dělá mi dobře tma. Další dlouhá sprcha a můj hlas se začíná zintenzivňovat, stejně jako vlny, které přináší naše miminko. Nevím, jak dlouho tu jsem, ale je mi pod teplou vodou dobře. Mručím, dýchám, sténám.
Kontrola okolo čtvrté ráno ukazuje, že jsem otevřená na 7 cm! „Jeeee, tak to je ale báječná zpráva.“ raduju se společně s porodní asistentkou, protože to je něco, z čeho jsem měla velké obavy. Že mě nemocniční prostředí zmrazí a z toho tlaku a stresu se nebudu umět uvolnit. Huráá, tak jde to a za chvíli bude naše miminko u nás!
Zdeny volá naší porodní asistentce, která přichází na finále, jsem šťastná, že mám vedle sebe kromě svého manžela další spřízněnou duši. Protože nemá smlouvu s porodnicí, bude „jen“ jako dula a nemůže dělat žádné zásahy. I tak jsem ráda, že mám její podporu. Je mi dobře na zemi na čtyřech. Potřebují, abych byla na posteli. Zdá se mi, že ten přesun bude heroický výkon, ale mezi kontrakcemi to zvládám. Teď už řvu jak lvice. Je to síla. Kontrakce sílí. Porodní asistentka nám říká, že až budu mít pocit na tlačení, máme zavolat. Odchází. Další obří kontrakce a můj lví řev ji hned přivolal zpátky. Jde se do finále.
„Zavolejte doktora, klesají ozvy.“ Cože? Naše porodní asistentka mi šeptá do ucha, že se miminku pozice na čtyřech na posteli přestává asi líbit, že je potřeba polohu změnit. Uf. Přetáčím se na bok. Další změna pozice by mi připadala jako výstup na obří horu. Srdíčko miminka tepe lépe. „Místo křičení, zkuste víc tlačit, paní Mičunek.“ radí mi porodní asistentka. Potřeba tlačit je vetší. Registruju, že v porodním pokoji je i ten mladý doktor. „Kvůli té zakalené plodové vodě.“ vysvětluje mi naše dula. Nějak vnímám, že stojí opřený o zeď se založenýma rukama, kouká na hodinky a já z něho cítím velkou netrpělivost, je mi to hodně nepříjemné, ale jsem tolik ponořená do sebe, že to nijak nemůžu řešit.
Přichází další kontrakce. Je to obrovská síla. Vzpomínám si, jak jsem si před porodem dávala každé ráno studenou sprchu. To odhodlání polít si záda, zvládla jsem to. Tak jako zvládnu další kontrakci. Doktor mě nějak silně chytá za nohu, opírám se o něj a znovu tlačím. Znovu a znovu. Už jde vidět hlavička. Sahám si na ní. Miminečko naše už se blíží. Naše dula mě nabádá, abych tlačila podle toho, jak je mi to příjemné, i když porodní asistentka a doktor po mě chtějí, abych tlačila ještě v rámci jedné kontrakce 4x a přitom pro mě je 3x až moc. Další kontrakce a hlavička už je téměř venku. Na poslední zatlačení potřebuju nabrat sílu.
Svítá. Je 5 hodin a pár minut. Poslední mocné zatlačení. Je venku. Obrovská úleva zalévá celé mé tělo. Zvládli jsme to. Jo! Máme to za sebou. Podávají mi ho. Vidím jeho oči, které se pomalu otevírají. Mokré malé tělíčko mi pokládají na můj hrudník. Nedá se to popsat. Je u mě. Ještě před chvíli bylo vevnitř. Nepopsatelný pocit štěstí. „Tatínku, chcete přestřihnout pupeční šňůru?“ ptají se. „Ale je přeci potřeba nechat dotepat pupečník“, probleskne mi hlavou. Ale to už je pozdě, pupeční šňůra už je zasvorkovaná. „Nedýchá, šňůru musíme přestřihnout.“ „Ale vždyť má kyslík z placenty.“ pamatuju si matně z předporodního kurzu. A to už si ho bere pediatrička a pokládá ho na pultík vedle mojí hlavy, aby mu odsála vodu z nosánku a pusinky. Zdeny se mě ptá: „Víš, co to je?“ Ještě jednou se pohledem ujistí. „Je to kluk!“ Porodila jsem nám syna. Nějaké nutné kontroly a po chvíli (která mi připadá neskutečně dlouhá) mi ho vrací zpátky na mě. Ta vyšetření byla nějaká rychlá a hektická, alespoň tak mi to připadalo. Ale už jsme tu jen my tři a naše dula.
Držím to malinké tělíčko u sebe a koukám na něj. Je dokonalý. Náš syn. Je tady. Zdravý. Zvládli jsme to. Jsem na nás pyšná. „Sice jsme si to představovali jinak, ale zvládli jsme to.“ sdílím své dojmy. Koukám na Zdenyho, na Štěpánka a cítím obrovskou úlevu a štěstí.
Je potřeba porodit ještě placentu. Prý, že do hodiny. Jenže to je snad ta nejkratší hodina v mém životě. Rutinní oxytocin odmítám a podepisuji kvůli tomu nějaký papír, který fakt nečtu. Štěpánek se pomaličku rozkoukává a sám se přisává, dopřává si na to dost času, nikam nespěchá, teď už na něj tlačit nebudou. Mohl by se jim na to akorát tak vy***t…což se taky děje a tak jsem celá zelená. Hodina uběhla jako nic a než podstoupit nějaký invazivnější zásah, nakonec ten oxytocin stejně dostanu. Jedna kontrakce a placenta je venku.
Lehátko přeměňuje porodní asistentka na gynekologické lůžko a čekáme na vyšetření po porodu. Po 30 minutách už naše dula chce jít pro personál. Přichází ten stejný doktor. Bude šít, ale je to jen pár stehů, tak není potřeba místo umrtvit. Šití ale trvá hrozně dlouho a za živa. Malého mám na sobě, za ruku mě drží Zdeny. Je to neskutečně nepříjemné. Potím se, celé tělo je ve ztuhlé křeči. Snažím se pozornost přenést jinam, ale mám pocit, že doktor utahuje stehy jako tkaničky u bot. Bojím se, že jsem uvnitř úplně potrhaná, protože to trvá tak dlouho. Zdeny trpí se mnou. Naše dula mi vysvětluje, že šlachy uvnitř jsou křehké, a že se nedaří steh utáhnout, proto ho musí doktor znovu (i na třikrát) napíchnout. Bez umrtvení. Na šití hráze mi dávají umrtvovací sprej, ale mám pocit, že vůbec nefunguje. Utrpení po 40 minutách končí. Tomu říkám bonding, ach jo. Jsem úplně hotová, fyzicky, psychicky, tohle mě dostalo. Říkám, si, že to šití bychom doma nezvládli, naše dula mě však vyvádí z omylu. Prý zvládli a mnohem jemněji.
Konečně jsme sami. Jen my tři. Máma, táta a náš syn. Je tak maličký a nádherný. Zamilovávám se. Pozoruju každé jeho nadechnutí, každičký drobný pohyb a vítám ho na světě. Protože se Štěpánek pokakal a máme to všude, o nějakém nemytí nemůže být řeč. Přichází sestřička a říká nám (teda spíš na nás chrlí), jak to u nich chodí a ptá se, jak bychom si to přáli my. To zní velmi sympaticky. Prý si můžu 4 hodiny odpočinout a pak nám ho přinesou. Tuhle variantu odmítáme a Zdeny s našim drobečkem odchází na novorozenecké, aby ho umyli. Ke mně mezitím přichází sestřička a já jdu do sprchy. Tak to nebude jako princezna Kate, ani na ambulantní porod si po tom šití netroufnu.
První zprávy rodině, první fotky. Je tak rozkošný. Zůstáváme na novorozeneckém, kde jsme spolu, už jen my dva. „Kojte podle potřeby miminka.“ Hurá, žádné omezování v kojení, super. Sestřičky jsou velmi laskavé. Vítáme Zdenyho rodiče, kteří nás chtěli překvapit návštěvou, aniž by věděli, co se dělo přes noc. Volám mamce, přichází moje milovaná sestra. Nemůžu spát, musím se na něj pořád dívat. V noci prostrkuju ruku přes šprušle postýlky (prý miminko nesmí být v posteli, abych ho mohla držet za ručku, ale vydržím to asi minutu a pak šup s ním ke mě do postele, patří přeci ke mě, ne do ohrádky. Další den jsme vychytali pondělí a spoustu kontrol, ale to už se podařilo zařídit si nadstandart a druhou noc byl Zdeny s námi a po 55 hodinách jsme mohli jít domů. A tady to nádherné dobrodružství pokračuje.
Jsem neskutečně vděčná za to, že:
- máme zdravého a krásného syna
- jsem mohla prožít přirozený porod
- jsem mohla využít služeb porodnice, pro případ, že by zakalená plodovka způsobila komplikace
- Zdeny mohl být u porodu, a že jsme mohli tento důležitý okamžik prožít společně
- mé tělo fungovalo fantasticky a přesně vědělo, co se má dít
- Štěpánek si zvolil svůj čas, kdy chtěl přijít na svět
- jsem mohla být dlouho ve sprše s teplou vodou a poslouchat příjemnou hudbu
- u mě byla naše porodní asistentka, která mě znala od začátku porodu a věděla, co si přeju a z čeho mám strach
- že mi porodní asistentka dopřála odpočinek, když jsem měla kontrakci, a že jsem se mohla volně pohybovat při měření ozev srdíčka
- byl v mnohém respektován náš porodní plán
- jsem mohla být 24 hodin se svým miminkem
Pár věcí je mi líto. Už se to nezmění a já si to musím uvnitř zpracovat. Stačilo by si říct, no tak co, mám zdravého syna, tak zbytek se musí nějak vydržet, ALE!! Věřím, že jdou věci jinak, jen je potřeba se jim otevřít. A proto jsem se rozhodla poslat tento můj příběh i panu doktorovi a porodní asistentce. Není to žádná stížnost, ale zpětná vazba.
- Přála bych si, aby se mnou pan doktor i porodní asistentka více komunikovali. Určitě bych ocenila více povzbuzení a ujištění, že je všechno v pořádku tak, jak je.
- Rozhodně bych si přála, aby mě doktor po porodu během šití informoval o tom, co se děje, jak dlouho to bude trvat. Slova jako: „Jste šikovná, to zvládneme, jsme za půlkou.“ by mě jistě uklidnila.
- Velmi bych ocenila, kdyby byl pan doktor trpělivější. Přirozený proces urychlit nejde.
- Je to drobnost, ale bylo by mi mnohem příjemnější, kdyby mě porodní asistentka oslovovala křestním jménem.
- Pokud byly nutné nějaké rutinní zákroky (možná tomu tak bylo s přestihnutím pupeční šňůry kvůli zakalené vodě), velmi bych ocenila, kdybych o tom věděla.
- Upřímně bych ocenila, kdyby u mého porodu byly pouze ženy. Přítomnost cizího muže v tak intimní chvíli mi nebyla příjemná, navíc, když stál pan doktor opřený o zeď se založenýma rukama a pohledem na hodinky. To pro mě bylo velmi nepříjemné.
- Moc bych si přála, aby ta zpětná vazba, vlastně takové popovídání si o průběhu porodu, bylo součástí péče, aby bylo vše dovysvětleno a ujasněno.
- Bylo by nádherné, kdyby porod byl brán jako přirozený proces, jako rituál a podle toho k tomu personál přistupoval.
Porod byl pro mě silný zážitek, kdy se zrodil náš syn. Zrodila se také máma, táta a nová rodina. Jsem fascinována svým tělem, jak úžasně fungovalo. A moc bych si přála, aby byl personál více empatický. Děkuji za tuto zkušenost. Věřím, že vše je tak, jak má být a že je to důležitá lekce, ze které jsme se mohli všichni něco naučit. Začíná nová kapitola našeho života.
